Locyka

Auros měl pravdu. Máma byla do rána úplně v pořádku. Jenom si nemohla vzpomenout na to, co bylo po té hádce, při které si s otcem vyjasňovali těch patnáct let, co se neviděli.

Kolem čtvrt na osm mi zazvonil budík. Nechtělo se mi vstávat. Venku se od včerejška zatáhlo a slunce zakrývaly šedivé mraky. Vůbec se mi to nelíbilo. Naprosto nevhodné pro návštěvu Země. Při této myšlence jsem hlasitě polkla. Nedokázala jsem pochopit, že bych měla zase letět zpátky. Zatím jsem tu příliš dlouho nepobyla.

Začala jsem se chystat, jako bych šla normálně do školy. O tom výletu totiž nikdo kromě Aurose, Jalyn, která letěla se mnou, a samozřejmě Dixe nevěděl. On by se taky rád podíval do druhého světa, ale bohužel musel do školy.

Celou dobu doma jsem byla nervózní z toho, aby nikdo nepoznal, že jsem nervózní. Byla to trochu zvláštní hra. Musela jsem se tvářit, jako bych šla normálně do školy. Takže nasadit znechucený výraz a únavu, tu jsem ani hrát nemusela.

Nasnídala jsem se a oblíkla si mikinu. Kapuci jsem si stáhla hluboko do čela. Vydala jsem se pomalu ulicemi. Na rozcestí jsme se potkaly s Jalyn. Ještě včera jsem jí pověděla vše, co jsem se dozvěděla od Aurose. Taky z toho letu nebyla příliš nadšená, ale přišlo jí to mnohem lepší než jít do školy. Ani jedna z nás neměla náladu na jakoukoliv fyzickou aktivitu, i když se nedalo vyloučit, že se jí vyhneme i při průletu mezi světy.

Školu jsme obešly obrovským obloukem a vydaly se přímo na kopec. Začalo mrholit. Ideální počasí na výlety, fakt. Nikde nebyla ani noha, ale přesto jsme musely dávat pozor. Nebylo jisté, jestli zrovna sem nepožene nějaký šílený profesor své svěřence.

„Chudáci, jestli budou muset mít tělocvik někde venku,“ politovala jsem své spolužáky, i když nebylo mnoho, kteří by ve stejné situaci politovali mne.

„Běhejte mezi kapkami a běda tomu, kdo zmokne!“ napodobila Jalyn profesorův hlas. Zasmála jsem se.

Vyšlapaly jsme nahoru na kopec. Rifle jsem měla mokré od vysoké trávy. Bylo mi chladno. Mohla jsem doufat, v co chtěla, ale počasí na Zemi nejspíš nebude o nic lepší.

„Tak vzhůru na Zem,“ špitla jsem a proměnila se. Opět bez rubínu. Jalyn už ten svůj dostala, ale všichni pak nakonec usoudili, že já ten svůj nepotřebuji, když to dokážu i bez něj. Na to jsem zatím nedostala žádnou normální odpověď. Akorát Auros mi řekl, že je ve mně ukrytá zvláštní síla, takže za to může nejspíš ona. A žádné logičtější řešení zatím nebylo.

Máchla jsem křídly a vzlétla. Už to pro mne nebylo nic neobvyklého. Mířila jsem si to přímo za sluncem, momentálně ukrytým za mraky, s Jalyn po boku. Každou chvlíl jsem čekala, že narazíme na bránu. Ale když jsme jí proletěly, byl to stejný šok jako poprvé. Světlo najednou zmizelo. Vzduch ztěžknul. Připadala jsem si, jako bych se topila v medu. Akorát to nebylo sladké. Mé uši drásaly skřeky. Po zádech mi běhal mráz. Letěla jsem stále vpřed a přitom nevěděla kam. Pomalu jsem ztrácela síly. Do toho všeho mě oslepilo denní světlo a pokropila sprška vody. I na Zemi bohužel pršelo. Otevřel se mi výhled na moře a taky na tu známou pláž.

Naštěstí se nám podařilo s Jalyn udržet pohromadě, takže jsme ušetřily čas tím, že jsme se nemusely hledat. Nevím, čím to bylo, ale tato cesta mi připadala mnohem kratší.

Přistála jsem v mokré trávě a proměnila se. Stála jsem vedle Jalyn poblíž jejich domu. Polkla jsem. „Půjdem spolu nebo každá zvlášť?“

„Spolu,“ usoudila nakonec. „Sice to potrvá dýl, ale to je fuk.“

Vešly jsme tedy k Jalyn do domu. Překvapivě nebylo zamčeno. Jakmile jsem se ocitla v malé předsíňce, údivem mi spadla čelist. Vypadalo to tu podobně jako po mamčině hádce s Billem. Věci rozhodně neměly své původní místo na podlaze a gravitace za to nemohla. To musel udělat někdo. Boty byly vyházené ze skříně, květináče rozbité na zemi. Jako by tu někdo něco hledal.

Pohlédla jsem na Jalyninu bledou tvář. Nebylo lehké vidět dům, ve kterém člověk odmalička vyrůstal, v takovém stavu. Vědět, že nic už nebude jako dřív. Že je tu naposledy.

„To bude oříšek, najít v tom klíč a deníček,“ vzdychla jsem.

„Mělo by to být u mě v pokoji.“ Jalyn začala překračovat spoušť na podlaze. Po schodech jsme vyšly až do místnosti, kde mívala svůj pokoj. Všechno oblečení bylo vyházené ze skříně, nic nebylo na svém původním místě. Ona však z pod té velké hromady vytáhla svoji školní tašku. Chvíli v ní hledala. Napětím jsem se pomalu nedokázala ani nadechnout. Pochybovala jsem, že najdeme vše, co budeme potřebovat, ale na druhou stranu jsem zase v to doufala, protože jsem to všechno chtěla mít rychle za sebou.

Jalyn nasadila vítězoslavný úsměv a vytáhla klíče.

„Paráda!“ zajásala jsem.

„A teď ten deníček.“ Jalyn se opět pustila do pátrání. Prohledala celou tašku, ale nikde nic. Dokonce se podívala i po všech poličkách, ale bez úspěchu. Začínala jsem zoufat.. Netušila jsem, k čemu ty věci Auros potřebuje, ale kladl mi na srdce, abych mu je co nejdřív všechny donesla. Z toho jsem usuzovala, že ve všem budoucím dění hrají důležitou roli. Co by se stalo kdyby jedna z nich chyběla?

„Ach ne!“ plácla se Jalyn do čela. „On zůstal ve škole ve skříňce!“

„Doháje.“ Měla jsem chuť na všechno nadávat, ale to nemělo cenu. Ničeho bych tím nedosáhla. Jediné, co nám zbývalo, bylo vypravit se do školy. Popravdě řečeno jsem tam neměla vplánu už v životě vkročit.

„Je krátce po osmé,“ podívala se Jalyn na hodinky. „Když najdeme tvoje klíče tak rychle jako ty moje, tak bychom to mohly stihnout dřív, než skončí první hodina.“

„Nerada bych potkala někoho ze svých spolužáků,“ souhlasila jsem. „A taky netoužím po tom někomu vysvětlovat, proč jsem posledních pár dní nebyla ve škole.“

„Hmm,“ přitakala Jalyn. Opustily jsme tedy její dům. Sotva jsem však vykročila ze dveří, ovanul mě proud vzduchu. Zatmělo se mi před očima. Musela jsem se přidržet Jalyn, protože se mi najednou zamotala hlava, jako bych tak půl hodiny jezdila na tom nejšílenějším kolotoči.

„Všechno v pořádku?“ strachovala se Jalyn.

„Jenom se mi udělalo trochu blbě, ale teď už je to dobrý.“ Zase jsem se cítila jako rybička. Akorát uvnitř mě se uhnízdil takový zvláštní pocit.

U ná doma to vypadalo podobně jako u Jalyn. Někdo tu něco hledal. A troufla bych si říct, že ten někdo byl zlofan. Akorát jsem nedošla k tomu, co vlastně tak moc potřeboval, že musel rozházet oba dva domy. Kdyby totiž hledal klíče, určitě by kvůli nim nevyházel celou skříň. Bohužel mě nic jinýho nenapadlo. Asi u toho hledání dotyčný vůbec nepřemýšlel.

Můj pokoj byl v naprosto katastrofálním stavu, až mě z toho bodlo u srdce. Ale nebyl čas truchlit. V rychlosti jsem našla svoji školní tašku a z ní vytáhla – světě div se – klíče.

„Bezvadný,“ luskla jsem prsty. „To bylo rychlý.“

Seběhly jsme po schodech dolů. Najednou jsem se zarazila.Cosi jsem zaslechla. Nějaké zvuky a vycházely přímo z otevřených dveří do kuchyně. Po špičkách jsme se doplížily až k nim. Srdce mi tlouklo. Byla ve mně malá dušička. U kuchyňské linky stál muž. Byl však k nám otočený zády. Až příliš známý tvar postavy. Kromě strachu jsem teď už cítila i zlost. A ten divný pocit zesílil.

Najednou se ten muž otočil. Zatajila jsem dech. Jeho uhrančivé rudé oči hleděly přímo na nás. V ruce svíral nůž. Pod jeho zlým pohledem jsem se stávala stále menší a menší. Nedokázala jsem pochopit, jak se může někdo takhle změnit. Bodlo mě u srdce. Rána, kterou mi způsobil, stále bolela.

Nepochybovala jsem o tom, že nás viděl. Společně s Jalyn jsme vzaly nohy na ramena a zastavily s až kus od pláže.

„Co tam vůbec dělal?“ přemýšlela Jalyn nahlas.

„Víš, kdo to byl?“

Zakroutila hlavou.

S hrůzou jsem vyslovila jeho jméno. „Bill.“